Rozhodování
Po dlouhém zvažování a různých konzultací jsme se rozhodli zkusit Vítečka poslat mezi děti, aby se trošku otrkal a přišel do styku také s jinými dětmi svého věku bez naší přítomnosti a bez přítomnosti sestřičky.
Dlouhé zvažování bylo z důvodu strachu o Vítka. Vítkovi byli v červnu teprve dva roky a ač se ho snažíme vést k samostatnosti, tak on sám má celkem prudké období vzdoru. Stačí velmi málo a máme plné ruce práce ho uklidnit. Jako pěstouňátko s nepříliš hladkým vstupem do života a teoretickým složitým genetickým vkladem, jsme měli strach, zda není ještě příliš brzo, poslat ho do světa.
Nezdá se, ale je to velmi citlivý kluk a nechceme mu přidělávat další starosti, přeci jen jich má se zvládáním svých emocí až až. Ale zase na druhou stranu jsme mu tu šanci chtěli dát a neochudit ho o své vrstevníky. Hřiště i herny jsou prima, ale kolektiv, který se mění minimálně a stejné děti se vidí pravidelně, je zase trošku něco jiného a z našeho pohledu pro našeho chlapečka je to daleko prospěšnější.
Výběr
Jesličky jsme měli vybrané jako první. Recenze dobré, prostředí příjemné, dostupnost celkem slušná, jen nás trochu děsila cena. Pouze dopolední program se nevyplatil, to si jen děti hrají a jdou na procházku, potom oběd, spinkání a až odpoledne byl tvořen nějaký program, kdy s dětmi pracují a něco trochu tvoří. Na jednu stranu to chápu, ale nám to nevyhovovalo a ani jsme nechtěli, aby tam Víteček spinkal. Hledali jsem tedy dál.
Mateřské centrum bylo bráno už od začátku jako plán „B“, stále to nebylo ono, a tak jsme hledali dál.
Pak jsme náhodně na dni dětí dostali tip právě na Školičku, bezvadná informace v pravou chvilku. Z různých stran se k nám začali dostávat velmi pěkné reference na „tety“ i na program a polohou je školička ve finále pro nás ze všech nejblíže. Nebylo co řešit.
Vítek nastoupí 11.9.2023 s tím, že bude chodit na 4-hodinové bloky každé pondělí a úterý.
Lépe to dopadnout ani nemohlo, stačilo si jen počkat, ptát se a zajímat. 🙂
Příprava
Informace pro rodiče jsem si přečetla rychlostí blesku a už jsem objednávala v MamaLabels jmenovky s Vítkovými oblíbenými autíčky na oblečení, botičky i lahvičku atd. Mimochodem s polepkami jsem prozatím velmi spokojená.
Vybrala jsem vhodné pohodlné oblečení, připravila batůžek a vše polepila. Mohli jsme se už jen těšit na první den.
Strašně jsem si užila dělat první svačinku. Věřím, že u sté už takhle mluvit nebudu, ale teď jsem si to zkrátka maximálně užila. 🙂
První den
Byla jsem nervózní! Fakt!
Ráno jsme se klasicky probudili, prošli jsme celou ranní rutinou s oběma dětma a naložili Šári do kočárku. Víteček dostal batůžek na záda a vyrazili jsme. O školce jsme mu již pár dní povídali a tvářil se úplně v pohodě, jen mu bylo divné, že s námi jako vždy nejde pejsek a otáčel se zpět a chtěl, aby šel také.
Nakonec se uvolil a mohli jsme vyrazit sami. Když jsme přicházeli ke vchodu náš Víteček si to zamířil rovnou dovnitř jako by se nechumelilo, ale museli jsme ho kapku zabrzdit. Přeci jen si musel sundat batůžek, botičky i mikinu a uložit si je. Snažila jsem se, aby toho dělal co nejvíce sám a uvědomoval si, co vlastně dělá. Mezitím si vzal manžel Šárinku do nosítka. Když jsme byli všichni připravení, šli jsme k zápisu.
Přivítali nás moc příjemné dámy (tety), Víteček si vybral obrázek, který ho bude doprovázet při pobytu ve školičce a pak už na nic nečekal a mazal si to do herny na hračky.
Rodiče pche, na co, že jo. Vůbec už jsme ho nezajímali.
Mimochodem náš divoch si vybral „želvičku“, nechápu, ale byla to sranda.
Ještě jsme dokončili trochu administrativy a byli jsme odesláni pryč s domluvou, ať jsme na telefonu a za dvě hodinky se vrátíme.
Rozhodli jsme se mezitím nakoupit pár drobností a zabavit se na dvě hodinky, ale byla to nepředstavitelně dlouhá doba. Už hodinu před vyzvednutím jsme seděli na lavičce na hřišti před školičkou a netrpělivě pozorovali hodinky, kdy už tam budeme moci vběhnout a prďolku si vyzvednout.
Konečně 10:20 hod, déle jsem nevydržela, a my mazali dovnitř. Nahlásit jméno, ještě si nás nezafixovali, a už byl ve dveřích a hrnul se mi do náručí.
Uf.
Jedna z tet nám říkala, že si hezky hrál a když byl čas svačiny, tak si vzal papání a jedl. Jen když se rozplakal jeden chlapeček, tak hned začal plakat taky, ale to je prý celkem normální. Takže jeho pobyt zhodnotila jako standardní první den a rozloučila se s námi i s Vítkem, že se těší na zítra.
Obavy z prvního dne opadly a my šli společně spokojeně domu.
Druhý den
Z druhého dne jsem měla větší obavu. Ráno bylo trochu náročnější a ubrblanější než den předchozí, ale nakonec jsme to zvládli a vyrazili. Už jsem šla jsem já a taťku se sestřičkou jsme nechali doma.
Kupodivu šel celkem pěkně, v ručičkách si držel lahvičku s vodou. Jen odmítl batůžek na záda, to byla jediná velká změna oproti prvnímu dnu. Ve školičce se ani nerozloučil a mazal do herny za dětmi a hračkami. Po dvou hodinách jsem si ho vyzvedla. Tentokrát mi ani nevběhl do náručí, bylo evidentní, že jsem ho vyrušila a že pobyt byl krátký.
Uf.
Naše dojmy
Přístup všech tet ve školičce byl po oba dny bezvadný, vše trpělivě vysvětlovaly, uklidňovaly a zase vysvětlovaly. Moc se mi to líbilo. Po oba dny jsme se dočkali zhodnocení, jak se tam Vítkovi dařilo, jak se choval a co dělal. Z jeho chování bylo evidentní, že byl spokojený.
Na příští pondělí jsme domluvení, že již zkusíme celý čtyřhodinový blok. Já si jen strašně přeji, aby byl Víteček spokojený a šťastný, to je náš cíl.
Moc doufám, že se mu tam bude líbit i nadále a třeba i nějaký ten měsíc napíši další zmínku o našem školičkáři, jak se mu daří.
Mimochodem už jen malý krůček a Šári snad získá naše příjmení a ucelíme naši rodinu.