Páteční podvečer ukazoval, jak krásný dokáže podzim být. Pomalu se začínalo smrákat a občas se díky vánku nějaký list loudavě sklouzl k zemi. Stromy hráli všemi barvami, jak je jen dokáže podzim vykouzlit a ve vzduchu bylo cítit vlhko z občasných krátkých i delších dešťů. Muž vystoupil ze svého černého Mercedesu a vydal se pomalým krokem ke svému domu. Odemkl, vstoupil brankou na klidnou tichou předzahrádku. Nádech, výdech a na jeho ústech se začal rozprostírat úsměv. Veškerá únava z něj začala pomalu opadat. Zamkl a vydal se k velkým dřevěným vstupním dveřím velkého moderního domu.
Potichu otevřel a vstoupil.
„Zlato, jsem doma!“ vykřikl muž u dveří a podřepl.
S hlasitým mlaskáním, kníkáním a klapkáním drápků se z poza rohu vyřítil malý pejsek. Muž rychle odložil aktovku a s úsměvem zahuhlal: „Nazdar pesane!“ Vypukla změť zvuků hlazení, drbání, smíchu a olizování.
„Takhle ty mě vítáš jo, ty divochu. No, hodný pejsek.“ mumlal na psa.
Vše trvalo jen malou chvilku, poté jeho oči vzhlédli a naplnili se něhou a láskou. Z poza rohu vyběhla malá blonďatá holčička.
„Tatíííí, tatííí, tatííí“ křičela a vlétla muži do náruče.
Na jeho tváři se objevil úsměv, který u muže způsobí pouze pohled na jeho milovanou holčičku. Jeho rty potichu zašeptali „Princezno, jsem doma!“.
Přivřel oči a pevně svou dceru objal, jako svůj nejcennější dar na světě. Ve stejném okamžiku se jeho oči zatoulali k místu, odkud se před chvilkou oba vyloupli a vzduchem poslal polibek své ženě, která celému vítacímu rituálu přihlížela opírajíc se o rám dveří vedoucí do obýváku.
Muž se narovnal, vzal holčičku do náruče, do druhé ruky uchopil svou aktovku a spěšně vyrazil ke své ženě. Jeho sto devadesát osm centimetrů se tyčilo se sebedůvěrou do výšin, široká ramena, svalnaté ruce a nohy mu dodávali sex apel, který z něj čišel v každém kroku. Kolem muže čišela jistá aura, která vždy dokázala jeho ženě poškádlit útroby, když ho zahlédla. Své černé vlasy měl vždy pečlivě upravené, po stranách krátce sestřižené do ztracena, nahoře přecházely v kapku delší sčesané vlasy na levou stranu, tváře pečlivě oholené, jen v očích byl náznak únavy po náročné služební cestě. Nesl svou malou dcerku láskyplně v náručí a malé psisko se mu neustále radostí pletlo pod nohami. Jeho žena byla o hlavu menší než on, podsaditá s kulatým hebkým obličejem a kyprými vnadami.
Zastavil se před ní, položil dcerku na zem a ta ihned odběhla ke svým hračkám.
Přistoupil ke své milované ženě o krok blíž, zahleděl se jí do očí, kmital pohledem mezi jejíma očima, rty i narůžovělými tvářemi, jeho dosud klidný dech se začal pomalu zrychlovat, oči, tělo a především jeho ústa dychtivě čekali na její uvítání. Nic, jen lehce rozšířené zorničky s občasným zábleskem jiskřičky, ale jinak nic, žádný viditelnější úsměv, sebemenší pohyb, slovo, ani lehké pohlazení. Muselo uběhnout jen pár vteřin, ale jemu to připadalo jako hodiny. Mužova nervozita pomalu stoupala, na čele se objevili první náznaky potu, v hlavě se mu začalo honit tisíce neorganizovaných otázek.
Pohla se! Zastavil se mu dech. Čekal.
Žena velmi pomalým pohybem začala zvedat ruku. V tu chvíli se jedna jiskřička v jejích očí změnila v plamen. Kvapně ho chytla za kravatu a bez jediného slova ho strhla a přitiskla na své rty, bouřlivě a vášnivě ho začala líbat. Odstrčila ho a se šibalským pohledem jen prohodila: „Vítej doma!“
Zíral na ní. Nejraději by ji uškrtil, vyvolala v něm takový strach. Nyní však udělal to jediné, co mohl. Hrubě ji přitáhl k sobě, stiskl zadek a zašeptal do ucha.
„Tohle už nikdy nedělej!“
Pevně ji sevřel ve svém náručí, přitiskl rty na její a drsně ji jazykem nesmlouvavě zkoumal ústa, kousal, vzdychal a umíral touhou se se svou ženou na místě pomilovat a ukázat jí, kdo je tady pánem.
„Počkej večer!“ sykl.
Nadechl se, omráčeně ji nechal stát na místě a prošel kolem ní.
Vzdychla, do tváří se nahrnula horkost a celá se dychtivě roztřásla očekáváním. Jen lehce se nadzvedl pravý koutek jejích úst…..
Jak moc ji miloval. Dokázala ho vytočit k nepříčetnosti, jedním pohlazením a úsměvem setřást z něho všechny boly světa, rozesmát i rozplakat zároveň a hlavně mu dala to nejdražší. Dceru, lásku a domov.
Autor: Helena Toepferová